Aktuality
Bednářství - řemeslo s tisícíletou tradicí
Bednářství je řemeslo s velmi dlouhou historií, která bezprostředně ovlivňovala každodenní život člověka. Bednář se zabýval výrobou dřevěných nádob, které byly užívány k uchovávání a přepravě tekutin a nahrazovali ve středověku užívané kožené vaky a amfoty.
Rozvoj výroby dřevěných nádob a sudů nastává v českých zemích v období rozkvětu vinařství a pivovarnictví od 12. a 13. století. Tehdy se také rozrůstá počet zhotovitelů dřevěných nádob – bednářů.
Bednářské práce provádělo v minulosti hned několik úzce specializovaných profesí - bečváři, bednáři a korytníci.
Bednář vyráběl běžné dřevěné nádobí z bílého měkkého dřeva – štoudve, vany, škopky, bečky, necky, dřezy, džbery vědra, máselnice a konve.
Bečvář vyráběl bečvy, sudy a kádě z černého tvrdého dubového nebo bukového dřeva.
Rozdíl byl také vtom, že bednářské nádobí se stahovalo zprvu dřevěnými obručemi březovými, lískovými, habrovými, zatímco bečváři pobíjeli své černé dílo obručemi kovovými, převážně železnými. Označení bečvář se přestalo užívat zhruba v polovině 19. století, kdy se obě řemesla spojila.
|
Výroba dřevěných sudů patřila vždy k nejnáročnějším řemeslným pracím a byla jedním z vrcholů bednářského mistrovství. Dřevěné sudy byly a jsou složeny z vydutých dužin, tzv. lubů, které byly spojeny se 2 dřevěnými dny a stažené v počátcích proutěnými nebo lýkovými, později již téměř výhradně kovovými obručemi. |
Dužiny se následně ohýbaly do příslušného tvaru tak, že se jedním koncem vyskládaly do pracovní obruče a tento plášť se následně umístil nad vyhřívaný kotlík s vodou. Pára dodala dřevu potřebnou plasticitu, aby bylo možné dužiny ohýbat. Pomocí stahovacího lanového navijáku se dužiny takto tepelně připravené ohnuly a zároveň se na ně narážely další pracovní obruče, aby daný tvar byl zafixován. Pak následovala závěrečná úprava horkým vzduchem nad otevřeným ohněm. Nakonec se zarovnaly okraje pláště, v němž se vytvořily drážky pro osazení den. Obruče se postupně odstraňovaly a sudy se zabednily definitivními obručemi z pevnějšího materiálu. Sudy se pak ohoblovaly a vybrousily do dokonalého tvaru a hladkého povrchu.
Dna sudů se vyráběla z dřevěných desek, které se vzájemně stáhly a sklížily. Desky se pak vyřízly do požadovaného tvaru, ohoblovaly, zejména po okrajích, aby správně zapadly do připravených drážek v dužinách. Spáry mezi nimi se následně dokonale utěsnily. Pro nasazení dna bylo nutné koncové obruče povolit, zasadit dno a vše opět velmi pečlivě stáhnout a utěsnit. Pivovarské transportní sudy se uvnitř opatřovaly ještě nánosem bednářské smoly. Ta byla jedním z výrobních tajemství bednářů. Také povrch sudu, tedy vnější plášť se upravoval, obvykle fermeží. Rovněž obruče se barvily a lakovaly. Neméně náročná byla i následná péče o sud - čištění, dezinfekce a smolování.
S příchodem nových materiálů a technologií začíná bednářské řemeslo počátkem 20. století upadat, bednářské továrny krachují a slávu řemesla šíří už jen zruční řemeslníci v malých rodinný rukodělných dílnách.
Další články k tématu:
Bednářská výroba
Vinné sudy, archivace vín a degustace vína
