Mlynářství nejsou jen mlýnská kola

Obsluha mlýna a péče o něj a také o vodní dílo byla úkolem mlynáře, který byl většinou majitelem nebo nájemcem mlýna. Takový mlynář byl zpravidla současně i zemědělcem a řemeslníkem, neboť samotný provoz mlýna k celoroční obživě rodiny nepostačoval. Při stavbě mlýnů i jejich údržbě si mlynáři zpravidla vystačili sami, protože museli ovládat řemeslo mlynářské i sekernické.

Práce ve mlýně a v jeho okolí byla po celý rok. Spočívala v činnostech s mletím a s mlýnem souvisejících. Téměř neustále bylo třeba přemisťovat plné pytle meliva od jednotlivých mlecích strojů a dohlížet na chod strojů, mlýnského kola i množství vody v mlýnském náhonu. Pracovní doba ve mlýně byla běžně 16 i více hodin denně. Bylo–li hodně mletí, mlelo se nepřetržitě ve dne i v noci. V takovém případě se střídali v obsluze mlýna i členové rodiny mlynáře. Při jarní oblevě bylo nutno včas vysekat led kolem hrazení vody na splavu i na vantrokách. Při náhlém přívalu vody bylo nutno vyjmout z konstrukcí splavu fošny, které hradily vodu. K drcení obilí sloužily již v dávnověku různé kameny, později zdokonalené a upravené v otáčivé ruční mlýnky. V příhodných místech byla později využívána síla větru a vody. To umožnilo mlít obilí mezi podstatně většími kameny za vyšších otáček. Vše však bylo podmíněno dostatkem větru nebo vody.

Vodní a větrná energie sloužila k pohonu mlýnů, také však k pohonu stoup v olejnách a krupárnách, k pohonu valch, hamrů, pil k pořezu dřeva, k drcení kůry, používala se v tírnách lnu, v tkalcovství, soukenictví a podobně. Pohon větrných i vodních mlýnů byl zejména v 19. a 20. století postupně nahrazován různými motory. Byly to stroje parní, zplyňovací a výbušné a v neposlední řadě také vodní turbíny.

Díky všem těmto dovednostem byli mlynáři svému okolí všeobecně uznáváni a váženi.

Více informací o vodních kolech i s možností přímého nákupu naleznete zde.

Humplíkův vodní mlýn

je jedinečným dokladem technického vývoje obilných mlýnů na Moravě. Je ojedinělou ukázkou maličkého uměleckého mlýna, poháněného až do konce činnosti jedním vodním kolem a využívajícího i po modernizaci velkou část zařízení starého mlýna ze 18. století. Zařízení mlýna bylo postupem času mnohokrát přestavováno a modernizováno. Jako původní lze označit zbytky náhonu, lednici s replikou vodního kola, mlýnici s kamennou návodní zdí s otvorem pro hřídel kola, část hlavní dubové hřídele a většinu částí mohutné dřevěné „hranice“, která nesla vlastní mlecí zařízení. Vodní mlýn je přístupný pro turisty.